Tričko s ultralight letadlem STING S-4

Ultralight Sting je prostě žihadlo

Ultralehké letadlo je vstupenkou do světa báječných zážitků nesrovnatelných s těmi, které vám nabídne například cestování ve velkém dopravním letadle. Zážitky z paluby ultralightu jsou intimní, velmi soukromé, protože je maximálně dvoumístný. Krásu letu nad krajinou si tak můžete vychutnat buďto sami, nebo ve společnosti jednoho dalšího člověka. Jakého si vyberete, to záleží na vás. Já ale doporučuji klidnou osobu bez sklonů k hysterii.

Asi tušíte, že k tomu mám pádný důvod… Nejsem sice rozený psycholog, ale zakládám si na tom, že dokážu docela dobře odhadnout lidskou povahu. Málokdy se spletu, ale když, stojí to za to. Co se týče létání v ultralehkých letadlech, nejraději sedím v kabině sám, výjimku udělám jen občas, zpravidla, když mě o to někdo požádá. Tenkrát mě požádal můj spolužák ze základní, školy. George jsem neviděl snad patnáct let. Když jsme se po té dlouhé době setkali na srazu třídy, vyprávěl jsem mu o svém koníčku a on hltal každé mé slovo. Ani jsem se nedivil, když za mnou ke konci večera přišel a poprosil mě, jestli bych ho nevzal s sebou do oblak. Souhlasil jsem.

V určenou sobotu se dostavil v domluveném čase, což se mi zamlouvalo. Přesnost mám rád. Obcházel můj ultralight Sting, kladl mi různé dotazy. To se mi také zamlouvalo, pilot má ke svému stroji vztah jako matka k dítěti – oceňuje zájem a chválu okolí o svého „drobečka“. Sting S4 je krásný a komfortní. Na délku skoro sedm metrů elegance s rozpětím křídel více než devět metrů. Jeho dolet 840 kilometrů se dá prodloužit přídavnými nádržemi na 1 370 kilometrů. Cestovní rychlost se pohybuje mezi 180 a 250 kilometry za hodinu, aktuálně je Sting S4 jeden z nejrychlejších a nejlépe ovladatelných ultralightů na trhu.

George pobíhal kolem letadla, a jakmile jsem otevřel dveře kokpitu, usadil se do jednoho ze dvou pohodlných sedadel a zacvakl bezpečností pásy. Nahodil jsem motor a pro jistotu upozornil George, že Sting má sice kompletní dvojí řízení, ale to neznamená, že mu dovolím na něj sahat. Zdálo se mi, že mi tak úplně nevěnuje pozornost, ale přičítal jsem to vzrušení z letu. Motor burácel, letoun se řítil po letištní stále rychleji ploše a v příští chvíli se odpoutal od země. Staral jsem se o řízení a na ztichlého pasažéra jsem se podíval, až když jsme nabrali patřičnou výšku. Nějak se mi nelíbil… Zíral před sebe, prsty křečovitě zaťaté do béžové koženky sedadla. „Tak co,“ povídám. „Jak je?“ Žádná odpověď. George se upřeně díval na naklopenou část palubní desky před sebou. Měl jsem za to, že ho fascinují přístroje, tak jsem začal vyprávět o klasických analogových přístrojích a o moderních obrazovkách, ale můj výklad neměl tu správnou šťávu. Tušil jsem problémy. „Haló, jsi tu se mnou, kamaráde?“ povídám. „Budíky jsou sice pěkný, ale výhled taky stojí za to. Podívej se dolů.“ George jenom křečovitě zavrtěl hlavou. Byl bílý jako stěna. Najednou jsem si uvědomil, že jak se tak ještě na zemi zajímal o letadlo, ptal se hlavně na všechno, co souvisí s bezpečností. „Ty se bojíš, viď?“ zeptal jsem se. „To taky. Ale hlavně mám závratě,“ pípnul George.“ Nevěřil jsem svým uším. „Tak proč lezeš do letadla?“ George se na mě zmučeně podíval a povídá: „Vem to co nejrychleji dolů, a já ti to vysvětlím. Promiň.“ Pochopil jsem, že si ten den nezalétám tak, jak bych chtěl, otočil jsem letadlo a vraceli jsme se zpátky na letiště.

Teprve když jsme přistáli, vrátila se mému spolužákovi barva do tváří a taky řeč. Vyprávěl mi, že trpí závratěmi a bojí se létat, ale zamiloval se do dívky, která touží cestovat po celém světě. Což ovšem předpokládá cesty letadlem. George se rozhodl, že se se svým handicapem popere a někdo v hospodě mu poradil, že nejlepší bude, když se začne „otužovat“ v malých letadlech. Chtěl si koupit vyhlídkový let, ale než to udělal, připletl jsem se mu do života já se svým koníčkem a on se rozhodl, že využije příležitosti… Od té doby kladu každému, kdo si chce se mnou zalétat, kontrolní otázku: „Nemáš závratě?“ Lidé nad mým dotazem žasnou, ale já vím své.