Tričko MOTOR HANG-GLIDING

Souznění s přírodou

Rogalo se, co do zážitků, nachází někde mezi bezmotorovým létáním a pilotováním letounu. Za pomoci motoru vyletíte do náležité výšky, a pak už se jen necháte unášet vzdušnými proudy. Tím, že se bez ochrany kovového pláště a supersilných skel vznáším oblohou, se vlastně obloukem vracím k tomu, jak nebe dobýval můj pradědeček Antonio na počátku dvacátého století. Tehdy bylo létání mnohem více než dnes spojeno s odvahou, průkopníci létání za svou vášeň často zaplatili nejvyšší daň.

Každé rogalo je dnes samozřejmě mnohem bezpečnější, než byly tehdejší letadla, ale přesto je třeba k němu přistupovat s pokorou. Frajeřina stovky metrů nad zemí se nevyplácí. Ale stalo se mi, že jsem se dostal do potíží, aniž bych zbytečně riskoval. Jednoho letního večera, který následoval po horkém dni, jsem vzlétl z letištní plochy. Za zády mi ve správných otáčkách bručel motor, nade mnou se rozpínala patnáct metrů široká křídla. Když jsem vystoupal do ideální výšky, motor jsem vypnul a nastala chvíle, pro kterou většina rogalistů žije – naprosté souznění s přírodou, ticho a mír v duši. Idyla nad líbeznou krajinou uspávala mou obezřetnost, a to nikdy není dobře. Rozhodně ne ve vzduchu.

Moje rozjímání v oblacích přerušil náhlý poryv větru. Rychle jsem se vrátil do reality a po delší době se rozhlédl po obloze. Přede mnou bylo stále jasné nebe, ale za mnou jako by ze země vyrostl obrovský bouřkový mrak. Musel se zpoza horizontu vysoukat neobvykle rychle. Jeho fialovo-šedé kontury tvořily ostrou hranici a mě došlo, že je čas k návratu na zem. K rychlému návratu.

Začal jsem klesat, ale ten divný apokalyptický mrak se blížil rychlostí blesku, a to doslova. První blesk totiž rozčísl oblohu snad půl minuty poté, co jsem začal snižovat výšku. Vzápětí následoval rachot hromu. Viděl jsem temně šedé pruhy deště a bylo mi jasné, že celé to boží dopuštění se žene mým směrem. Blesk stíhal blesk a já mířil k zemi rychleji, než je rozumné. Bylo to zvláštní – v té době už jsem měl dostatek zkušeností s létáním bez motoru i s motorem, řekl bych, že mě nemůže nic překvapit. Ale nakonec jsem se překvapil já sám. Ovládl mě animální strach ze živlů a já najednou reagoval jak smyslů zbavený. Toužil jsem cítit pod nohama pevnou zem. Byl jsem už jen několik desítek metrů nad ní, když se do mě znovu opřel silný poryv větru. Plánovaná pravotočivá zatáčka se v okamžiku změnila v prudký obrat doleva a já věděl, že můj střet s plochou letiště bude mnohem tvrdší, než bych si přál. Hlavou mi proletěl rychlý film s obrázky rodiny, před vnitřním zrakem se mi mihla i zažloutlá fotografie mého pradědečka Antonia, po němž muži v naší rodině bez výjimky zdědili vášeň pro létání. „Tak vidíš, dědo,“ pomyslel jsem si. „Možná budu první Antonio Cameron, který na svou posedlost létáním doplatí…“ A pak už se země pode mnou přibližovala rychleji a rychleji, následoval náraz, a pak už jen temnota.

Asi tušíte, že když vám svou příhodu vyprávím, temnota mě nepohltila nadobro. Ale chvíli trvalo, než se mě vzdala. Měl jsem zlámané obě nohy, naraženou pánev a z bezvědomí jsem se probral až po dvou týdnech. Ale rychle jsem se dostal z nejhoršího. Můj ošetřující lékař nevěřil svým očím, když na mém nočním stolku objevil stoh časopisů a knížek o létání. „Pochopil jsem, že se možná nevidíme naposled, mladý muži,“ odtušil sarkasticky. Ale jeho odhad se zatím naštěstí nevyplnil. Jsem zdravý, plný sil a létám dál, pradědo!